Práce je identitární záležitost, která reálně ničí vaše rodinné vztahy, když je [exploatačně] nastavená

S filmem jsme tehdy měly pro nás obě nečekaný úspěch, vyhrály jsme na Jihlavě a různé další ceny, jezdily jsme s ním po Evropě. Když jsme byly v Maďarsku na festivalu Verzió, který se zaměřuje na lidská práva, dělal s námi rozhovor maďarský novinář a na konci nám řekl: „To je super, to se mi hodně líbilo. A kdy bude pokračování?“ Z naší perspektivy jsme ale ten projekt zrovna dodělaly a těšily se, že už to martyrium skončí. Do toho jsme s filmem pořád jezdily, takže další projekt nepřipadal v úvahu. Překvapeně jsme se ho zeptaly, o čem by to teda podle něj mělo být. Odpověděl: „Aha, já jsem myslel, že už máte dávno vymyšlené, že by to mělo být o migrantech.“ Se Sašou jsme si řekly: Jo, to by vlastně mohlo být, a hned ten večer na hotelu jsme to celé naplánovaly.

Následovala hrozně dlouhá cesta. Hodně jsme točily v době koronaviru, taky byla v určité fázi Putinova agrese na Ukrajinu, takže do toho vstupovala i geopolitická situace. Ve filmu jsem to nechtěla tematizovat, protože dramaturgicky by to podle mě navedlo lidi k myšlence, že pracovní podmínky jsou špatné právě kvůli koronaviru nebo kvůli válce. A to jsem nechtěla.

Takže jsme na tom začaly pracovat někdy od roku 2018. Film byl paradoxně hotový dřív než knížka. Lidé si občas myslí, že jí je inspirovaný, ale vznikaly souběžně. Se Sašou jsme společně objížděly a vybíraly pracoviště, plánovaly jsme natáčení. Já jsem konstruovala film, ona vedle toho absolvovala ty práce a po skončení napsala knihu.

V knihe Hrdinové kapitalistické práce v Evropě Saša film spomína, ale hovorí, že zámerne nebude o natáčaní písať. Vo filme je tiež iba zmienka o tom, že si so sebou berie počítač, a publikum vlastne nevie, že simultánne pracuje na výstupe v podobe textov. Aký bol zámer to takto zásadne oddeliť?

Hledaly jsme cestu, jak nevytvářet duplicitní materiál. Pro mě je vyprávění obrazem a zvukem něco jiného než psané knihy. Myslím si, že každý mediální výstup má hodně co do sebe a je důležitý. To, že Saša je novinářka, je ve filmu přiznané, jenom jsem vlastně nevěděla, jak tam její práci novinářky zakomponovat. Pro mě film fungoval trochu jinak – myslím si, že je takovým větším osobním ponorem do vypravěčky. V deníkové knize si Saša drží odstup.

Přijde mi, že film a kniha vedle sebe fungují zajímavě. Pozvali nás na jeden italský festival, kde chtějí udělat komplexní celodenní program s tímto příběhem: Saša by měla číst z knihy, měly by se promítat oba filmy a měla by tomu být věnována debata. Jsem hrozně zvědavá, protože to bude poprvé, kdy texty a filmy budou stát takhle přímo vedle sebe. Ve filmu samozřejmě pracuju s deníkovými záznamy, ale jelikož film byl dřív než kniha, měla jsem velká privilegia. Deník jsem neustále četla, vybírala jsem z něj pasáže, které mě bavily, a nechala jsem Sašu je pro scénář trošku přepsat. Potřebovala jsem, aby se nějaké věci zrychlily a vysvětlily pro zahraniční publikum. Lidé v Česku Sašu znají a vědí, z jaké je rodiny, ale naší aspirací bylo premiérovat film na Západě, takže bylo nutné vysvětlit, kdo je Petr Uhl. Proto je osnova deníku ve scénáři jiná než osnova deníku v knize. Jsou tam styčné body, ale scénář jsme tvořily speciálně pro film.

Akým spôsobom si premýšľala nad formou a v čom spočívala tvoja príprava? Mala si pripravený scenár? A finálna forma, ktorá je kombináciou rozhovorov, voiceoverov, telefonátov a čítania z denníkov, bola od začiatku zámerom alebo vznikala v procese tvorby?

Já jsem poměrně velký control freak a nemám ráda, když věci nemám pod kontrolou. Tenhle projekt byl pro mě už podruhé martyriem, protože v podstatě 50 procent vizuálního materiálu tvoří záběry natočené na brýle, u kterých jsem nebyla. Oproti příběhu z Česka, kdy jsem se se Sašou mohla normálně potkávat v Praze, jsem je nemohla ani kontrolovat. Tehdy jsme se bavily o tom, jestli ty brýle někam nepoložit nebo nedokoupit nějaký jiný předmět s kamerou, který by ji snímal vcelku.

Třeba v Německu byla pět týdnů a nešlo se k ní zcela logicky dostat, takže mě to dost stresovalo. Proto když jsme ten projekt rozjížděly, napsala jsem na dokumentární film velmi podrobný scénář. Potřebovala jsem, aby každá scéna, kterou se štábem natočím, dávala v příběhu smysl a aby se příběh odvíjel narativně. Sašu jsem pak nechala jakoby hrát, takže scény, jak odněkud vstává nebo se umývá, to je páté jetí. Vlastně jsme velkou část scén točily trošku jako hraný film. Dost jsme přemýšlely spolu. I já jsem hledala hranice své práce. Ne každý sociální herec je takový jako Saša. Poslední záběr jsme točily v sedm ráno na pláži, úplně ledová voda a ona se tam svlékne před kamerou a vběhne do vody. A vypadá to spíš jako večer, protože je tam ta modrá aura. Byla jsem jí moc vděčná, že byla ochotná se mnou realizovat to, co jsem potřebovala zachovat v narativní části.

Velkou práci jsme pak udělaly ve střižně, kde jsme strávily skoro rok. Ono se to nezdá, ale jenom z těch brýlí byly desítky hodin materiálů a některé byly úplně šílené. Brýle se zapínají na boku a vy nevidíte, jestli nahrávají, takže jsem třeba dostala záběry, kde Saša měla brýle na hlavě zapnuté a byly to tři hodiny oblohy. Se střihačkou Kateřinou Krutskou-Vrbovou jsme s tím materiálem musely pracovat záměrně chybově. Chtěly jsme ukazovat i nedokonalosti v záznamu, často jakoby nesedí zvuk, místy je to takové zabržděné a nás bavilo hledat chybovost v autenticitě.

Ako vznikali zábery, pri ktorých si nemohla Sašu priamo inštruovať? Aké podrobné inštrukcie si jej dávala vopred?

Měly jsme dva předměty, kterých si v práci nikdo nevšimne. Kdybyste to někdy potřebovali – brýle a termohrnek. Musíte hodně přemýšlet o tom, co si zaměstnanci nebo pracovníci mohou s sebou do práce vzít. Taková pikanterie: trh se špehovacími výrobky se orientuje převážně na sledování možné nevěry partnerů a partnerek, takže je hodně velký, ale najdete tam věci jako budík nebo wi-fi router s kamerou. Praktických věcí, které někam můžete vzít a hlavně si jich nikdo nevšimne, je tam ovšem málo. Například z hrnku byly záběry vcelku. Saša i hodně fotí a myslím, že má velkou vizuální představivost. Vždycky jsme se bavily o tom, ať tam nejsou záběry jenom z brýlí, a ona byla skvělá, protože třeba na farmě dokázala dát brýle na traktor, takže to vlastně vytvořilo takové jízdy. Vždycky jsem byla ráda, když tam byl nějaký překvapivý moment jejího vlastního záběrování.

[Otázka z publika] Neviem, či som rozumela správne, keď ste hovorili o hranom filme, ale v tomto prípade ste sa nemohli vrátiť späť a nakrútiť niečo, čo ste mali v scenári. Vlastne to bol boj autoriek a skutočnosti, ktorá bola autentická. Ako ste potom doplnili to, čo vám prípadne nevyšlo?

Situace z práce ne, ale všechno ostatní jsme si mohly točit, jak jsme chtěly. Vstávaní z postele můžete natočit x-krát. Samozřejmě největším stresem vždycky bylo, co Saša vlastně z práce přiveze. Hodně stresující bylo i samotné shánění práce. Měly jsme poctivé rešerše, ale realita člověka dost předběhne. Například Češi reálně zas tak moc nemigrují, a než jsme se napojily na polské agentury, tak to trvalo a všechno se zpožďovalo. Pro mě osobně nejvíc náročná byla koronavirová éra, kdy člověk nevěděl, jestli odletí nebo jestli tam neuvázne. Obojí je strašná představa.

[Pokračovanie otázky z publika] Vyšlo to podľa plánu alebo ste museli nakrúcať dlhšie?

Asi jsme točily trochu víc, ale občas člověk prostě potřebuje dotočit. Saša ještě přemýšlela, že se zkusí vrátit do Británie, ale já už jsem to chtěla uzavřít. Líbilo se mi, že příběh jde od masy lidí v Německu přes hierarchii hotelu k samotě, a chtěla jsem to tak zachovat.

Co nám nevyšlo, byla Británie a to jsme nečekaly. Ukazuje se, že pokud člověk není napojený přímo na komunity lidí, kteří pracují načerno, je strašně těžké práci najít. Hodně mě to mrzí, protože si myslím, že když ty pracovníky úplně vytlačíte na černý trh, jejich pracovní podmínky musí být úplně šílené. To, že je nevidíte na ulicích, neznamená, že jsou v pohodě. Znamená to, že je to násobně horší. A obě dvě nás mrzelo, že tahle zkušenost ve filmu není, protože brexit nám přišel zajímavý jako přímá reakce na pracovní migraci v národně populistické variantě. Ale myslím, že Irsko i díky slovenským lidem zafungovalo jako dobrá náhrada. Linie hotelu je vlastně paradoxně vtipná. Střihačka vždycky říká, že nečekala, že se dá ze štětky na záchod udělat dramatická linka. To je pasáž, kdy se lidi občas smějí.

Pri sledovaní Hraníc Európy som asi ešte viac ako pri čítaní knihy premýšľala nad etikou reportážneho prístupu, obzvlášť nad etikou vzťahu medzi režisérkou a protagonistkou. Zaujímalo by ma, ako ste riešili právnu stránku záberov zo skrytej kamery, kde ľuďom vidno tváre. Premýšľam, či o tom vedeli. Myslím, že Saša spomínala, že iba v hoteli v Írsku povedala kolegyniam a kolegom, že je novinárka…

Tohle byla samozřejmě velká otázka už u prvního filmu. Ve mně se to pere, protože pracovní etika je pro mě důležitá. Na druhou stranu si myslím, že síla filmu je v tom, že ukazuje reálné lidi v reálných situacích, a kdyby všichni byli rozmazaní, tak ten zážitek prostě není takový. Měly jsme různé postupy. Všichni lidé, které jste viděli na záběrech, nikdy nejsou ti, o nichž se mluví. Kromě toho, že jsme změnily úplně všechna jména, jsme měly pravidlo, že když si někdo stěžuje na pracovní podmínky, nikdy není zobrazený jeho osobní příběh a naopak.

Na farmě v Německu Saša zvládla některým lidem říct, že je novinářka, protože spolu byli strašně dlouho – pět týdnů zavření v pokojíčku o šesti postýlkách, pracovat 16 hodin, tam už to jede na hranu. Většinu z nich jsme potom ještě dodatečně kontaktovaly přes Facebook, i když určitě nám někdo vyklouzl. V německé části je to vlastně nejvíc rizikové, tam podle mě budou dva tři lidi, kteří vůbec nevědí, že toho byli součástí.

Jiný přístup jsme měly k zaměstnavatelům, což je z investigativního hlediska logické, když člověk pokrývá vykořisťovatele. V Irsku to všichni Slováci věděli, nevěděl to jenom majitel hotelu, James. Ovšem i on to poté zjistil, protože jsme tam pak den a půl točily a toho si nešlo nevšimnout. Pak zaměstnancům vyplatil peníze, které jim dlužil. V případě Francie nám bylo od začátku jasné, že nebudeme klienty a klientky ukazovat, objevuje se tam jenom paní z agentury.

Hodně jsme o etice diskutovaly. Na základě své zkušenosti z předchozího filmu jsem se bála, jak lidé budou reagovat. Tehdy jsme dostaly záplavy zpráv a e-mailů – a teď nechci, abyste to brali jako naši omluvu. Tito lidé jsou tak strašně mimo společenský zájem, že je pro ně důležité, že o jejich podmínkách někdo referuje. Nikdy se nám nestalo, že by si někdo z protagonistů a protagonistek stěžoval – a stát by se to mohlo, to je úplně bez pochyb. Snažily jsme se udělat maximum pro to, abychom nikoho neohrozily. Se dvěma nebo třemi lidmi se nám nepovedlo vykomunikovat naše záměry tak, jak jsme chtěly, a to mě mrzí. Ale u těch, které jsme kontaktovaly a řekly jim o filmu, žádné problémy nebyly.

Řešily jsme ještě jedno etické dilema – jestli znázorňovat pití. Myslím si, že konzumace alkoholu je odrazem toho, že ti lidé potřebují zapomenout na to, co dělají. Scéna, jak tancují, je pro mě jednou z nejhorších ve filmu. Když mi ji Saša dávala, tak mi řekla: „Minule jsi mi vyčítala, že tam není žádná veselá scéna, tak jsem jednu natočila.“ Říkala jsem si, že je to na hraně, ale myslím si, že Saša je velmi citlivá vypravěčka a nemyslí to pejorativně. Neříká, že ti lidé jsou špinaví alkoholici, nýbrž to, že zoufalství tady dosahuje takové úrovně, že přežít se to dá jenom s pitím.

V súvislosti s etikou ma zaujíma tvoj vzťah k Saši ako protagonistke – ako ste mali medzi sebou odkomunikované hranice? Tým, že počas natáčania zomrie Sašin otec, film na chvíľu naberie smer osobného, intímneho ponoru do jej života. Táto udalosť de facto preruší reportážnu líniu práce. Mali ste dohodu, že nebudeš nakrúcať, keď sa dozvie o otcovej smrti?

Fakt, že Petr Uhl byl moc nemocný, představoval jeden z největších nevyřčených problémů před odjezdem. Cítila jsem, že Saša ten odjezd oddaluje. Musela jsem s ní o tom komunikovat hodně otevřeně, protože jsme byly v nějakém koloběhu financí a produkčních plánů. On tehdy udělal strašně důležitou věc: řekl jí, ať jede. Že to je úplně jedno, že je starý a prostě umře. Jemu to vůbec nepřišlo problematické. Měl pocit, že prožil naplněný život, a nechápal, proč by měl Sašu blokovat v něčem tak důležitém.

Hodně jsme řešily, jak ho znázornit, protože na tom byl špatně – ne mentálně, ale fyzicky hodně sešel. Věděla jsem, že ho tam potřebuju mít a že maximum, co zvládne, je projížďka vozíkem nebo oslava narozenin. Když zemřel, paradoxně jsem se to dozvěděla dřív než Saša. Ve filmu je to popsáno tak, jak se to stalo. Použily jsme k tomu záběry, jak se prochází po molu, protože mám ráda symboliku vody. Přijde mi to jako moment, který nás očišťuje a zároveň filmu dává melancholickou dynamiku.

Potom jsem potřebovala natočit scénu, jak se Saša sprchuje ve vaně. Čekala jsem myslím tři měsíce, než jsem se dovolila jí na to vůbec zeptat. Řekla jsem jí: „Hele, já ve střihu budu mít scénu, kdy řekneš, že táta zemřel, a potřebuju na to mít něco intimního. A to intimní pro mě znázorňuje to, že se sprchuješ. Dokážeme to natočit?“ A ona řekla: „Jo, jasně, nemám problém.“ Chápala, že práce není jen to, že pracujete od nevidím do nevidím za mizerné peníze. Práce je identitární záležitost, která reálně ničí vaše rodinné vztahy, když je takhle nastavená. Její zkušenost je vlastně stejná jako zkušenost těch lidí. Jim se naprosto běžně děje, že odjedou a zemře jim někdo blízký nebo rodinný kamarád a oni se ani nestihli rozloučit. Myslím si, že Saša analyticky chápala, že ten příběh není nutně její, ale že to je ta strašná realita pracovní migrace, že reálně prostě přicházíte o momenty, které si můžete vyčítat do konce života.

[Otázka z publika] Chcel by som sa spýtať na pracovnoprávne dôsledky toho, čo vidíme vo filme, teda de facto nelegálnej práce v protiprávnych podmienkach. Čo sa týka nemeckého právneho systému, nasledovali nejaké právne kroky po premietaní, odsledovali ste, či sa situácia v prevádzkach zmenila?

Víme, že se určitě zlepšila v Irsku, kde se přímo v reakci na natáčení majitel začal chovat líp. Poté co se film odvysílal v Německu na Arte, následovala nějaká německá investigativa, které je Saša součástí jako respondentka. Přišli za ní ze Spiegelu dělat rozhovor a chtějí v investigativě pokračovat. Ale je to náročné, my nechceme, aby se ty podniky zavíraly, protože lidé přijdou ze dne na den o práci. Tohle nebyl záměr, proč film točit. Ta konkrétní farma ve výsledku není důležitá, problémem je systémové nastavení. Byla bych moc ráda, kdyby německý inspektorát práce minimálně do situací, jako je návštěva farmy s 500 polskými zaměstnankyněmi, přivedl jednou tlumočnici, která umí polsky, a neptal se německého majitele, jestli dodržuje pracovní předpisy. U péče to je úplně specifické, i tady dochází k porušování pracovního práva a stojí na extrémní prekarizaci lidí, kteří jsou nuceni obíhat osm klientů denně, aby se uživili. To je úplná kontradikce péče; péče je založená na empatii a sounáležitosti a… péči! Ne na spočítání lidí, kterým ohřeju večeři.

Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Film teď bude mít irskou premiéru, tak jsem hodně zvědavá. Premiérovali jsme v Kodani 15. března, takže jsme s filmem venku jenom chvíli a ty věci trvají. A pak se už strašně dlouho snažím vyjednat publikování textu, který jsme měly už asi šestkrát slíbený, ale pořád se to někde zdržuje. Text je připravený, měl vyjít už minulý rok v Guardianu. Psala ho Saša a jsou tam i ukázky z filmu. Je to vlastně naše společná práce a bylo by super, kdyby to vyšlo.

Zaujímalo by ma, aké sú reakcie na festivaloch, kde ste už film uviedli. Vedelo publikum o tomto fenoméne alebo mu film otvoril oči, lebo nemalo poňatia o tom, že takýto typ vykorisťujúcej práce sa kdesi môže odohrávať?

Myslím, že typicky festivalové publikum přijde na film na základě jeho anotace a už ví, o čem film je. Všechny zahraniční projekce provázely velké debaty o udržitelnosti tohohle systému a diváctvo si uvědomovalo, že Západ samotný symbolicky ztrácí kredibilitu, když vytváří tak velký problém. Vidí zkušenosti lidí, kteří sem migrují s ideou z postkomunistických zemí, kde vlastně 30 let posloucháme, že Západ je ten ideál. Když tam tito lidé přijedou a zažijí tohle, asi se pak nevrátí domů s tím, že budou největšími fanoušky Evropské unie.

Čím dál tím víc lidí si uvědomuje, že pokud máme znovu budovat nějakou soudržnou Evropu, socioekonomické otázky budou prostě muset hrát mnohem větší prim, než tomu bylo doposud. Symbolika Západu jako takového se vyčerpala a narazila na limity reálných zkušeností. Jak se říká, odvrácenou stranou globalismu nebo globalizace je pracovní právo, kdy západní země a západní firmy mnohdy nejsou schopny dodržovat podmínky, které si samy vymyslely pro fungování pracovního trhu. Ale zároveň si Východ se Západem z hlediska pracovního práva nemají co vyčítat. Moje oblíbená odborová právnička Šárka Homfray říká, že kdyby se na silnicích jezdilo tak, jak se porušuje zákoník práce, máme stovky mrtvých denně. Zákoník práce je prostě jedním z nejvíc porušovaných nařízení, v Česku je to naprosto běžné a stoprocentně taky na Slovensku.

Problémem je očekávání. Já jsem vzdělaná a privilegovaná, takže kdybych měla nějakou západní zkušenost, bude pozitivnější než tohle, ale lidé, kteří se tady neuživí a chtějí odjet na Západ, narazí na hradbu a vrátí se domů zklamaní. To je podle mě velmi ambivalentní emoce, která může vést k tomu, že skupiny lidí, kteří jsou zranitelní, bojují mezi sebou. Slováci se bojí Srbů, kteří sem přijdou krást práci, Němci se bojí Poláků a ten řetězec končí u nějaké národní populistické politiky, která je izolacionistická a uzavírá nás všechny před světem. Ale migrace za prací bude existovat, i kdybychom všichni řekli, že nebudeme pouštět pracující do svých zemí. Vždycky budou chudí lidé a ti budou vždycky cestovat za prací. Teď jde o to, vymyslet systém, který jim umožní žít v relativní důstojnosti. Já na to nemám odpověď a nechtěla jsem ji filmem ani hledat.

Chcela by som sa spýtať ešte jednu vec – aj v súvislosti s migráciou, o ktorej si teraz hovorila. Premýšľala som, aká je symbolika toho, že tvoj film sa začína a končí vodou. Obraz mora evokuje slobodu a radosť, more sa nám často v kontexte vnútrozemskej orientácie a súčasnej geopolitickej situácie asociuje s dovolenkou, oddychom. Ale zároveň máme zo správ v mysli otlačené obrazy ľudí, ktorí sa na preplnených nafukovacích člnoch snažia dostať do Európy. Čím je more pre teba?

Já mám strašně ráda moře. Tento výklad je ohromně zajímavý a pravdivý, ale moje věc je, že mám ráda moře. Líbí se mi ty vlnky a líbí se mi, jak dramaticky proměnlivý tvar má voda. Může vytvořit situaci silně emocionální, stejně jako osvobozující. Může z tebe něco smýt a může ti ublížit. A je to taky nějaká hranice, která nemá hranice. Ráda se koukám na moře, na tapetě na mobilu mám moře. Přišlo mi, že moře vytváří dynamiku, kterou ten film potřebuje, že se tím film trošku usazuje. To, co jste viděli, bylo sto minut dost nepříjemného materiálu a mě moře vždycky na chvilku usadí v jiném pohybu.

Jazyková redakcia: Dagmar Pilařová, Alexandra Strelková

Obrázky:

[1 – 4] fotografia: Amélie Pret, A4 – priestor súčasnej kultúry

[5] plagát filmu Hranice Európy (r. Apolena Rychlíková); zdroj: Filmtopia