Phumi Morare: Kolonialismus nám vzal právo na sebeurčení

Před třemi lety jste získala Studentského Oscara, cenu, která filmařkám a filmařům často otevírá cestu do předních míst průmyslu. Přesto stále točíte své projekty téměř výhradně nezávisle. Proč?

Když jdu nezávislou cestou, mohu točit, jak chci, experimentálně. Mohu posouvat hranice. Jako nezávislá filmařka potřebujete svobodu. V posledních dvou letech jsem pracovala pro televizní vysílání – občas se také potřebujete uživit a vydělat peníze –, ale cítila jsem se tam omezeně: měla jsem spoustu nápadů a nemohla je i vyjádřit, protože jsou tam striktní kritéria a věci založené na tom, „co chtějí diváci“. Televizní společnosti také nerady riskují. A já mám pocit, že právě to by mělo dělat nezávislé filmařstvo: pokud budeme dělat pořád to samé, kinematografie se nerozvine a nebudeme učit diváky a divačky novým věcem.

Ve své práci rekonstruujete drobné osobní scény z historických událostí a období. Váš debutový krátký film Home (2019), který jste natočila během studia v Kalifornii, otevírá tabuizované téma nucených adopcí v USA. Proč jste se rozhodla sledovat právě toto téma?

Ještě na škole jsem spolupracovala s jednou scenáristkou, kterou nucené adopce zajímaly. Byl to příběh ženy, která čelí útlaku a musí se nad něj povznést. Právě takové příběhy mě zajímají, ukazují ženy, jak překonávají bariéry, které na ně uvalila společnost. Mnoho lidí ani neví, že se tyto věci děly. Baví mě dívat se na příběhy obyčejných lidí, které nejsou v dějinách tak známé. Mám také ráda revizionistickou historii, kdy si představuji, co se mohlo stát jinak. U filmu Home jsme si představovali, co se mohlo stát, kdyby hrdinka měla odvahu bránit se.

V druhém filmu Když slunce zapadá sledujeme příběh zdravotní sestry během vrcholících protestů proti apartheidu v Jihoafrické republice. Ta je svědkem událostí pouze v práci, zatímco v domácnosti se stará o dva bratry. Vašimi hrdinkami jsou často ženy usilující o emancipaci, kterou získají po formě radikální akce. Jak záměrný je tento váš přístup s ohledem na fakt, že film Když slunce zapadá je inspirován vzpomínkami vaší matky?

Svým způsobem je to záměrné, ale je to také podvědomá věc, kterou sama zpracovávám. Jsem citlivá, když mě něco rozčílí, nedokážu reagovat v daném okamžiku: musí se to ve mně nahromadit a reagovat můžu až posléze. Tak trochu to ukazuje i mou vlastní osobnost a mou vlastní snahu postavit se sama za sebe. Hodně jsem se tím zabývala v době, kdy jsem ty filmy psala.

Moje matka je jako já, citlivá a tichá. Nedokázala jsem si představit, co ji mohlo přivést do toho bodu, kdy musela fyzicky zasáhnout a zachránit svého bratra.

Na otázku, co jste si z natáčení filmu Když zapadá slunce odnesla, jste serveru Blackfilm adresovala uvědomění, že generace vašich rodičů o době pádu apartheidu mlčela, protože vás chtěla chránit. Chci navázat a zeptat se, zda tento přístup třeba nezpůsobuje tabuizaci a nedostatečnou reflexi historie.

První lidé, kteří hotový film viděli, byli členové mé rodiny. Moje matka říkala, že napadení prostě vytěsnila z hlavy, to samé můj strýc. Film je ale přiměl se nad tou událostí znovu zamyslet a strýc následně řekl, že mu sestra vlastně zachránila život. Dřív o tom moc nepřemýšlel, matka si zase neuvědomovala rizika a svoji statečnost. Film ty události ukazuje z perspektivy mladších generací a starší jsou následně schopni konfrontovat vzpomínky na to, jak apartheid skutečně prožili. Takže si nemyslím, že by vzpomínky blokovali cíleně, ale neměli možnost události skutečně zpracovat.

Pro mou generaci jsou tyto pohledy poučné, naši rodiče o apartheidu nemluví. Prostě se snaží jít dál. Hodně mladších lidí z mé generace, kteří film viděli, tvrdí, že příležitost sledovat Když slunce zapadá s matkami, tetami a dalšími příbuznými jim otevírá možnost vyprávět v bezpečí, co tehdy zažili.

Mám pocit, že hlas mladších generací může z narativů postupně upozadit white gaze, který byl dominantní během převypravování historických událostí všude na světě, vidíme to i v současnosti v Palestině. Cítíte to stejně?

Ano, ale tento hlas lidí vyprávějících příběhy mimo white gaze je v JAR už více než dvacet let. Vnímám, že v posledních letech už lidé byli z vyprávění příběhů o traumatech apartheidu unavení. Někteří filmaři se mě ptali, proč teda vyprávím další z nich. Ale pro mě Když slunce zapadá není o apartheidu. Byl to příběh mé rodiny.

Zároveň o filmu mluvíte jako o snímku osobním, nikoli politickém.

Ano, jsou to neodvyprávěné vzpomínky obyčejné rodiny, zatímco spousta příběhů apartheidu, které v současném diskurzu dominují, jsou příběhy ikonických postav, hrdinů a hrdinek té doby.

Přinášíte také perspektivu sociální nespravedlnosti z pohledu žen. Hlavní hrdinka Když zapadá slunce je terčem kritiky ze strany svého bratra, že „ani nevychází z domu“, zatímco ignoruje její péči o domácnost. Je zde do značné míry patrné, jak patriarchální sociální konstrukce funguje ruku v ruce s politikou apartheidu. Máte pocit, že role žen je v tomto období dostatečně tematizována?

Myslím, že aktivistky jsou v kultuře reprezentovány dobře, ale na ženy, které zůstaly v domácnosti, udržovaly rodinu při životě a společnost v chodu, se zapomnělo. Jejich manželé nebo bratři bojovali za svobodu, mě ale zajímalo, co dělali ti ostatní a jak přispívali, když nebojovali. Vyrůstala jsem v rodině s mnoha ženami a moje babička mi vždy vyprávěla příběhy, vlastní zkušenost – a žádnou podobnou jste ve filmech neviděli.

Váš přístup vykreslení ženských postav, které od začátku stavíte do ambivalentních, „jen existujících“ pozic, mi připomněl tvorbu Claire Denis a její raná díla, jako je Čokoláda (Chocolat, 1988), kde se režisérka konfrontuje s postkoloniálním myšlením prostřednictvím rekonstrukce vzpomínek na dětství, které prožila v Kamerunu.

Ano, tvorba Claire Denis mě hodně ovlivnila. Její důraz na dětský, ženský pohled na to, co se v minulosti skutečně dělo, je opravdu zásadní.

V Když slunce zapadá pečlivě pracujete s archivními materiály. Jak se vám líbí proces hrabání se v archivech a jak obohacuje vaši práci?

Hledání archivních materiálů byl hrozně zdlouhavý, ale zároveň pro mě poučný proces. Bavilo mě to. Čím víc jsem se v materiálech přehrabovala, tím víc jsem se dozvídala a tím víc to obohacovalo příběh. Pátrala jsem během psaní, ale i během postprodukce. Také mě to naučilo, jak archivní materiály hledat: tradiční zdroje byly drahé, takže jsem musela hledat alternativní cesty: archivy univerzit, neziskových organizací a tak dále.

Často říkáte, že ke kinematografii přistupujete s takzvaným black female gaze. V jednom rozhovoru jste popsala, že váš střihač musel často konfrontovat svůj vlastní white gaze, odlišný od toho vašeho.

Neustále jsem se svým štábem mluvila o tom, že to musí být natočeno z pohledu černošské Afričanky žijící v Jižní Africe, a způsob, jakým natáčíme a stříháme, vždy musí zaštítit její perspektiva. Můj střihač někdy sestříhal scénu, která perspektivou balancovala mezi sestrou a bratrem, tak si musel dát odstup a říct si, zda je to stále z pohledu hrdinky. Musel dát stranou to, co si myslel, že by mělo být vidět, aby mohl neustále vyprávět příběh jen z hrdinčiny perspektivy, což byla často i moje úloha.

Diskutovali jsme také o tom, jak zobrazit násilí na kameru. Je to ošemetné, lidé neradi vidí vyobrazené násilí na POC lidech [person/people of colour], takže jsme diskutovali o tom, jak natočit scénu takovou formou, aby nebyla o tom, co hrdince provádí někdo jiný, ale o tom, že hrdinka je odolná a snaží se postavit sama za sebe.

Ve vašich filmech je přítomna značná dávka spirituality. Zatímco ve filmu Když slunce zapadá se protagonistka při pátrání po zmizelém bratrovi obrací k Bohu, ve vašem posledním filmu Proč dobytek vyčkává kolem celého děje centrujete jihoafrický folklor. Jakou roli ve vašem životě hraje spiritualita a náboženství? Jak silně se pak objevuje ve vaší tvorbě?

Byla jsem vychována jako křesťanka, ale dlouho jsem se vyrovnávala s tím, jak byla africká spiritualita v křesťanském kontextu považována za špatnou nebo zlou. Chtěla jsem tím zprostředkovat, jak vidím svět a jak se zabývám spiritualitou, protože spousta tradiční africké spirituality je ve skutečnosti opravdu krásná.

Přikláním se k ní více, Proč dobytek vyčkává zkoumá tradiční africká náboženství. Oproti tomu ve Když slunce zapadá ukazuji způsob, jakým moje matka a babička používají spiritualitu ve svém životě. Když se máma snažila zachránit svého bratra, modlila se k Bohu, aby jí pomohl.

Takže je to stále osobní záležitost, nejen vaše, ale také žen, o kterých vyprávíte…

Ano, ve Když slunce zapadá vnímám spiritualitu z pohledu žen, které jsem pozorovala, když jsem vyrůstala. Ale u Proč dobytek vyčkává zprostředkovávám moje vlastní zkoumání tradiční africké spirituality. Protože když v Jižní Africe vyrůstáte jako křesťan, říkají vám, že byste na původní náboženství neměli ani myslet, protože je to zlo.

Proč dobytek vyčkává je mnohem lyričtější, poetičtější. Sleduje příběh antropomorfizované bohyně, která je odhodlaná zničit svět dřív, než se stane svědkem strašlivých, temných událostí. Oddanost své „misi“ konfrontuje setkáním s člověkem, do kterého se před lety zamilovala. Kde se vzal nápad na tento film?

Chtěla jsem napsat love story, i kvůli jedné mé vlastní, která hodně bolela. V té době jsem četla folklor a nejvíc mě zaujal příběh ženské bohyně, která měla turbulentní vztahy s lidmi. Přemýšlela jsem o příběhu odsouzené lásky mezi bohyní-matkou a lidmi a o tom, co lidé dělají světu nebo jakou zkázu si navzájem přinášíme.

Mytolog, se kterým jsem mluvila – jmenuje se Credo Muto – vyprávěl, že se bohyně vrátí a zprostředkuje konec světa, kdy pak lidstvo může začít znovu – trochu jako příběh Noema. Ale přemýšlela jsem, jaké události v historii by mohly způsobit, že by si bohyně řekla: Dobře, je čas to ukončit. Kolonizace a kolonialismus určitě byly jednou z nich.

Kdy vás napadlo symbolizovat kolonialismus jako konec světa?

Když z původních zemí přemýšlíme o dopadech kolonizace, myslíme na to, jak zničila naši kulturu, naše rodiny a podobně. Možná je přehnané říkat, že je to konec světa, ale byl to v jisté míře konec naší kultury, našeho práva na sebeurčení. Změnilo to běh dějin, spousta domorodých umělců a filmařů právě teď v Jihoafrické republice bude přemýšlet: Jak asi vypadá paralelní vesmír Afriky, která pokračuje ve své cestě bez vlivu kolonizátorů, kde bychom dnes byli? Jak by se nám dařilo?

Imaginace alternativní minulosti z postkoloniální perspektivy ve mně evokuje témata, která zkoumají afro-futurističtí myslitelé v současných kulturálních studiích. Proč dobytek čeká přináší také některá ekofeministická poselství.

Nemyslím si, že jsem o tom přemýšlela, když jsem promýšlela své záměry při psaní, ale je to něco, co je pro mě důležité. Způsob, jakým původní obyvatelstvo Jižní Afriky historicky žilo v souladu s přírodou, je teď úplně pryč. Kolonialismus nám přinesl především zničení harmonie mezi lidmi a přírodou. 

Jazyková redakcia: Dagmar Pilařová

Obrázky :

[1-3] Lakutshon’ Ilanga (Phumi Morare, 2021)
[4] Why the Cattle Wait (Phumi Morare, 2024)