Autofikce bez návratu: Sex a nostalgie v Love Me Tender

Clémence se vzdává sociálního a ekonomického zázemí, které ji dosud definovalo, a nahrazuje je minimalistickým způsobem života, anonymním sexem a opakujícími se tělesnými rituály každodennosti, jako je pravidelné plavání či odříkání alkoholu. Její vyprávění – v románu i ve filmu – je strohé, přímé a zbavené sentimentu. Přesto se v něm neustále vrací postava syna, která narušuje obraz autonomie a svobody, o nějž Clémence usiluje. Ačkoli v jejím všedním životě postupně mizí, vnitřní monology ho udržují jako tichý, ale vytrvalý bod vztahu. Nostalgie se zde neobjevuje jako návrat či idealizace minulosti, ale jako přetrvávající otisk, který se vrací v myšlenkách, gestech i tělesném prožívání. Tyto formy odříkání jsou nositelem vnitřního napětí, které formuje rytmus vyprávění a zároveň utváří Clémencinu tělesnou přítomnost a prožívání emocí.

Konfliktnost Clémence spočívá v jejím vztahu k milenkám a k vlastní autonomii. V románu je střídá a mluví o nich drsně a povýšeně, bez ohledu na jejich individualitu; jejich jména ztrácejí váhu. Nehledá lásku ani blízkost, těla slouží jen k dočasnému vyplnění prostoru vedle ní. Ve filmové adaptaci je milenek méně a sexualita je sice explicitní, avšak méně drsná a méně výrazně anonymizující; Clémencin odstup od partnerek se zde projevuje spíše v gestu a způsobu inscenace než v otevřeném pojmenování, přesto zůstává významově prázdná. Rozdílné zacházení se sexualitou v románu a ve filmové adaptaci tak zvýrazňuje vnitřní rozpor její autonomie: sexualita potvrzuje kontrolu a nezávislost, aniž by přinášela uvolnění nebo skutečnou proměnu.

Herečka Vicky Krieps v rozhovoru z Cannes uvedla: „Můžeš vystoupit z jakékoli situace, ve které se nacházíš.“ Tímto pohledem lze nahlížet na stav, kdy se protagonistka zbavuje rodinného i sociálního kapitálu. Volby, jež jí mají přinést osobní svobodu, ji však zároveň utvrzují v tom, jak zpátečnická je moderní francouzská společnost. Důkazem je její bývalý manžel Vincent, jehož raněné ego po Clémencině coming outu přechází v aktivní manipulaci jejich devítiletého syna Paula, kterého mají ve střídavé péči. Situace postupně dospěje do bodu, kdy Clémence Paula několik měsíců nevidí, přesto její život pokračuje dál. Film i román zachovávají neutrální vizuální obraz – bez přímého zobrazení emocí – a stavějí na vnitřním hlasu Clémence, který Paula neustále připomíná, a to jak ve filmu, tak v textu románu. Tato přítomná nostalgie se objevuje navzdory její snaze o radikální odstup od minulého života a zároveň ukazuje, že plná svoboda a „výhra“ nad systémem zůstávají nedosažitelné.

Minimalistický způsob života zde nevystupuje pouze jako reakce na předchozí krizi, ale jako radikální osobní volba, která probíhá na úrovni každodenních rozhodnutí. Právě jejich opakovatelnost a důslednost zbavují tuto volbu výjimečnosti a proměňují ji v trvalý způsob bytí. Clémence se tak nevymezuje vůči minulému životu jednorázovým gestem, ale skrze nepřetržité potvrzování odstupu, který se musí znovu a znovu uskutečňovat v praxi všedního života.

Zatímco tělesné rituály a minimalistický život formují Clémencinu každodennost a přítomnou nostalgii, téma homosexuality a mateřství ukazuje, že napětí její autonomie se neodehrává jen na úrovni těla a rutiny, ale také skrze sociální a institucionální očekávání. V románu Clémence popisuje homosexualitu jako „nekonečné prázdniny“ – prostor bez závazků, únik od povinností a společenských očekávání. Mateřství naopak vystupuje jako jediná role, kterou si od narození syna nese v sobě, a to i ve chvíli, kdy o něj přichází. Francouzský institucionální rámec ji nutí tuto roli neustále obhajovat a staví její mateřství do trvalého konfliktu s tím, kým se rozhodla být.

Film tento rozpor nepřesouvá na rovinu systému, ale internalizuje jej do samotné postavy Clémence. Konflikt se zde neodehrává skrze otevřený střet s institucemi, nýbrž prostřednictvím její proměněné emocionality a tělesného vyčerpání. Filmová Clémence působí méně agresivně a destruktivně; ztráta Paula je zobrazena pozvolněji a přirozeněji. Zatímco knižní Clémence kompromis odmítá a trvá na radikálním vyvázání se z rolí, filmová verze působí přístupněji. Kapitolu mateřství neuzavírá smířeně, ale spíše unaveně – jako vědomé rozhodnutí pokračovat bez iluze vítězství.

Naděje rámuje začátek i konec filmu a posouvá jeho vyznění od definitivní ztráty k otevřené proměně. Zatímco román tuto proměnu chápe jako definitivní přerušení vazeb a uzavření minulých rolí, film akcentuje spíše kontinuitu a vyčerpání než ostrý zlom. Love Me Tender tak nekončí jako film o odejmutí mateřské role, ale jako vyprávění o vstupu do nové kapitoly, v níž Clémence znovu získává možnost jednat sama za sebe – ani jako matka, ani jako oběť systému, ale jako jedinec rozhodnutý jít dál.

Jazyková redakcia: Dagmar Pilařová

Prispejte na pomalé filmové písanie cez darujme.sk alebo vašimi 2 %. Ďakujeme!

Obrázky:

[1, 2, 5] Love Me Tender (r. Anna Cazenave Cambet)

[3] Love Me Tender (Constance Debré, zdroj: tranzit.cz)

[4] Love Me Tender (Constance Debré, zdroj: semiotext(e))