Who Is Afraid of Ideology?
„Mou první ekologickou učitelkou byla moje matka. Moje matka mě naučila, že jako lidé máme v přírodě své místo, stejně jako stromy a ptáci. Mám právo existovat, jako všechny ostatní druhy ve stejném čase na stejném místě. Neubližuj zemi, ochraňuj ji. Nejez maso. Nezabíjej zvířata.“
Slova Pelshin, členky kurdského ženského partyzánského hnutí, uvádějí čtyřdílnou dokumentární sérii Who Is Afraid of Ideology? Její režisérkou je Marwa Arsanios, původem libanonská umělkyně a výzkumnice, která snímky natáčela mezi léty 2017 a 2022. Jednotlivé díly série Who Is Afraid of Ideology?, které jsou silně zakořeněné ve specifických lokálních společensko-politických problémech, spojuje zaměření na společenství organizované ekofeministickou optikou, skrze kterou zkoumají možnosti kolektivní akce v době eskalující klimatické krize. V sérii spolupracovala s komunitní ženskou vesnicí Jinwar (Rojava), skupinou původních obyvatelek Jižní Kolumbie (Tolima), se zmíněným partyzánským ženským hnutím v horách Kurdistánu a v posledním díle zasazeném do severního Libanonu zkoumala možnosti vztahů k půdě, které se nezakládají na vlastnění, ale na společném využívání.
Dílo Arsanios je spjaté s žitou praxí v komunitách a osciluje na hraně umělecké produkce a aktivismu. Umění využívá jako prostor k vytváření sítí mezi zúčastněnými stranami a zkoumá, jak může umělecká produkce sloužit k přerozdělení zdrojů z kulturního světa přímo k zapojeným komunitám – grant získaný na druhý díl série využila například na stavbu domu v ženské vesnici Jinwar.
Třetí díl s názvem Micro Resistances, na který se v textu zaměřím, zprostředkovává vhled do kolumbijské komunity „strážkyň semínek“. Původní farmářské komunity se společně organizují, aby ochránily semena lokálních rostlin a své vlastní komunity, na něž bezprostředně dopadají důsledky klimatické a potravinové krize, jako je nucené vysídlování, chemizace zemědělství, kontaminace vodních toků, sucho nebo monokulturní pěstování. Obyvatelky Tolimy mluví o strachu z nuceného vysídlení kvůli postupujícím výsadbám monokulturních plantáží cukrové třtiny a stavbám chovných rybích stanic za účelem exportu. Komunita bojuje proti rozrůstání monokulturních plantáží skrze obnovu a ochranu biodiverzity semen lokálních plodin. Péče o semena se stává radikálním vzdorem proti opresivnímu systému globálního agroextraktivismu, ale především je strategií pro přežití. Ochrana semen je aktem vědomí, že lidské životy jsou nevyhnutelně spjaty s životy nelidských entit. Dilar, členka kurdského hnutí, popisuje kolektivní organizovanou sebeobranu jako nutnou reakci na likvidaci původních komunit, přírody a na globální genderově podmíněné násilí.[1] Snaha o přežití kolumbijské komunity je zároveň hrozbou pro státní a korporátní mechanismy, které z vykořisťování půdy těží.
Dokument odhaluje neviditelné procesy globálního zemědělství hnaného snahou o jednoduchý zisk, dopady na původní obyvatelstvo, krajinu a reparativní práci zneviditelněných aktérek – ženských farmářek. Korporátní globální zemědělství se v dokumentu jeví jako prostor neokoloniálního násilí a vykořisťování. Film poskládaný z výpovědí několika žen je rámován tragickým příběhem Mariany, která byla za svou účast ve farmářském boji za svobodná semínka pronásledována polovojenskými jednotkami a poté zavražděna. „Mrtví mluví z půdy,“ cituje Arsanios přítelkyni Mariany, která našla její tělo.
V juxtapozici k dokumentárním snímkům, které pozorují místní krajinu a každodenní úkony, jako je krmení zvířat nebo výsadba plodin, jsou do Micro Resistances začleněny výtvarně stylizované záběry, na kterých se scénograficky podílela umělkyně Vinita Gante. Sledujeme živé obrazy mikroskopické krajiny mikrobů promítané na objektech připomínajících semínka a v pozadí slyšíme hlas Arsanios vyprávět o mrtvém těle. Tělo se v jejím vyprávění stává rozsáhlým ekosystémem, který je řízen sítí neviditelných procesů a vztahů. Existuje za viditelnými hranicemi kůže a zpochybňuje tak diskurz, jenž se soustředí na pevně ustanoveného autonomního jedince. Arsanios mluví o semínkách, bakteriích a procesech mezidruhové výměny, jež definují naše smrtelná, porézní těla. Rostliny, jež konzumujeme během života, se stávají prostředníkem mezi našimi útrobami a půdními bakteriemi. Rozkládající se tělo poté půdu sdílí se semínky a všemi dalšími pozemskými souputníky. Půda je neohraničeným tělem, ze kterého vycházíme, ke kterému jsme vázáni v průběhu lidského života i po něm. Půda je místo, skrze něž se naše těla budou vždy vztahovat ke světu.
Privatizaci a komodifikaci semínek a znemožnění jejich sdílení a uchovávání vidí přední ekofeministická myslitelka a aktivistka Vandana Shiva jako jednu z největších ran, které korporátní zemědělství během tzv. zelené revoluce způsobilo biodiverzitě krajiny, ženským rolnicím a původním farmářským komunitám globálního Jihu.[2] Péče o semínka, jejich šlechtění a výsadba byly tradičně prací rolnic, které agroekologickými principy ochraňovaly jejich genetickou rozmanitost a samoobnovitelnost. Semínka se při vstupu korporátních gigantů do globálně řízeného zemědělství stala polem neokolonialismu a tzv. biopirátství – přivlastňování znalostí a genetických zdrojů zemědělských a původních komunit jednotlivci nebo institucemi, jež usilují o výlučnou monopolní kontrolu.
Byly to převážně ženy, které po tisíce let udržovaly genetický základ plodin. „Kdo ve skutečnosti živí svět?“ Tato otázka prolíná celou knihou, v níž se Shiva zabývá proměnou postavení farmářek s nástupem industrializovaného korporátního zemědělství. „Ženy živí svět“ – ženy a dívky tvoří většinu osob pracujících v zemědělství, zní jedna z jejich odpovědí. Arsanios na roli žen v zemědělství upozornila také při příležitosti varšavského Bienále v roce 2019, v rámci kterého uspořádala sjezd ekofeministických farmářek ze Sýrie, Libanonu, Mexika, Indie, Polska, Dánska a Řecka.
Rolnice skrze své lokálně zakořeněné vědomosti dlouho šlechtily a domestikovaly plodiny. Členky kolumbijské komunity mluví o strategiích, jež jejich předkyně vyvíjely, aby udržely semínka živá i v létě, kdy je v oblasti drastický a kvůli klimatické krizi prohlubující se nedostatek vody. Původní plodiny, z nichž velkou část kvůli nástupu korporátního zemědělství komunity ztratily, byly šlechtěny právě s ohledem na nízkou spotřebu vody. Důležitou roli v tvorbě jejich zemědělských nástrojů hraje vědomí vyplývající z blízkého vztahu s místní krajinou a studium lokálních přírodních procesů. „Kde roste Chaparre,“ ukazuje Claudina, obyvatelka Tolimy, listy rostliny, „tam najdete vodu a tedy zlato.“
Nadnárodní korporace si prostřednictvím upravení genů semínek původních plodin začaly patentovat GMO A HYV plodiny, nad kterými získaly plnou kontrolu. Agroekologické metody a znalosti původních komunit byly označeny jako „primitivní“ a vytlačeny „inovativními plodinami“. Upravené odrůdy způsobily závislost plodin na chemických hnojivech, snížily biodiverzitu a samoobnovitelnost rostlin. Semínka se začala označovat patenty a duševním vlastnictvím a prezentovat jako privátní vynálezy, což způsobilo, že původní komunity z globálního Jihu ztratily kontrolu nad genetickými zdroji svých rostlin a zemědělskou autonomii. Zemědělská a potravinová autonomie je současně klíčová například pro jejich vyjednávací pozici v otázkách vyvlastňování půdy.
Micro Resistances sleduje boj za semínka, která budou existovat mimo principy vlastnění a komodifikace. Komunita se zasazuje o ochranu takzvaných nekontaminovaných semínek – semínek původních rostlin, které nejsou ovlivněny genetickou modifikací a poznamenány chemickým znečištěním půdy fungicidy, herbicidy a pesticidy. Jedna z farmářek zdůrazňuje, že je potřeba semínka udržet v oběhu – sadit, sklízet a chránit tak pro další generace. Semínka se nesmějí akumulovat, příroda nesmí být dále vlastněna. Akumulace přírodních zdrojů znamená, že někomu druhému k nim bude odepřen přístup.
Zemědělská práce žen globálního Jihu je často součástí domácích prací, a tedy zůstává zneviditelňovaná a bez uznání vědeckého i ekonomického přínosu. Kvůli domestikované povaze práce nejsou ženské farmářky globálního Jihu v kapitalistické logice, zaměřené na generaci zisku, počítány mezi producentky. Hodnota udržitelných potravinových systémů utvářených ženami v rámci každodenní péče o jejich rodiny, krajiny, komunity a biologickou rozmanitost je v imperativu produktivity a v patriarchální optice, definované vykořisťováním podmaněných subjektů (žen a genderově nekonformních osob, etnického obyvatelstva, zvířat, půdy a dalších nelidských souputníků), redukována na nulu. Semena, drobné ekosystémy, které nesou miliony let biologického vývoje a péče rolnic a současně jsou zárodkem budoucího života, se staly komoditou, s níž se obchoduje za účelem zisku. Z žen, agroekologických odbornic v zemědělství, se stala levná pracovní síla v mechanismech industriálního korporátního zemědělství vedeného několika málo globálními patriarchy. Arsanios snímá promluvu jedné z žen komunity, která hovoří o organizaci práce v domácích sadech, a postupně přenáší pozornost kamery na vrtulník kroužící nad krajinou. Žena zdůrazňuje hodnotu jejich farmářské práce a péče o bezprostřední okolí své krajiny. Zesilující zvuk vrtulníku připomíná přítomnost koloniálního, invazivního dohledu nad jejich půdou.
Reprodukční práce, každodenní obživa, sociální a generační soudržnost – tyto práce, které se soustředí na společenskou udržitelnost, jsou napříč etnickou i třídní příslušností většinou ženskou specializací (a povinností) a i v takzvaných vyspělých zemích jsou stále ekonomickou „externalitou“, s níž se zachází podobně jako s přírodním bohatstvím.[3] Who Is Afraid of Ideology? ukazuje tyto práce jako klíčové pro reparativní snahy na planetě zdevastované klimatickou krizí. Série zobrazuje násilí, které v současném patriarchálním kapitalistickém systému živí naše těla, a odhaluje také kolektivní akce, jež se pokoušejí léčit jeho následky.
Arsanios se noří do mikro ekosystémů semínek a přehlížených aktů péče a vzdoru. Snaží se pozměnit mechanismy pohledu a zobrazit procesy a aktéry, kteří běžně zůstávají bez pozornosti. Pohled je v díle vyobrazen jako mocný mechanismus útlaku a podmanění i nástroj vzájemného rozpoznání. Who Is Afraid of Ideology? vynáší otázky: Čí práce tvoří naše těla? Jaké vědění, práci a utrpení rozpoznáváme a jaké ne? A jak obývat svá těla, pokud půdu, která nás živí, neznáme? Nabízí alternativní a tolik potřebné způsoby, jak se vztahovat k ostatním lidským i nelidským souputníkům, založené na mezilidské a mezidruhové spolupráci.
Tyto akce vzdoru ale především zůstávají aktem vynucené sebeobrany a snahy o přežití obyvatelstva, které je přímo spjaté s životem lokální krajiny a nezbývá jim nic jiného než chránit to, co je environmentálním, koloniálním a válečným násilím ohroženo. Arsanios ve svém textu Who’s Afraid of Ideology? Ecofeminist Practices Between Internationalism and Globalism reflektuje fungování zúčastněných komunit: „Tato hnutí mohou existovat udržitelným způsobem pouze tehdy, pokud se položí otázka odpovědnosti: Kdo způsobil škodu? Teprve poté může začít ekofeministická práce na nápravě a růstu přinést ovoce.“[4]
Násilí, které je pácháno na lidských tělech, nevyhovujících představě bílého heterosexuálního cis muže střední a vyšší třídy, pramení ze stejného místa jako násilí páchané na zvířatech a dalších nelidských souputnících, jako je půda, voda nebo les.[5] Who Is Afraid of Ideology? vyzývá diváctvo, aby se zamyslelo nad možností kolektivního vzdoru proti kapitalistickému patriarchálnímu útlaku. Jak popisuje jedna z farmářek, rezistence musí být kolektivní – aby komunita mohla vzdorovat rozrůstání plantáží cukrové třtiny, musí tak činit společně se sousedními farmářskými koloniemi. Agroekologické metody se koneckonců odvíjejí od potenciálu rostlin kooperovat, nikoli si konkurovat, jak tomu je u monokulturních plantáží.[6]
Pokud chceme opravdu porazit násilí, jímž trpí ženy na celém světě, musíme proti němu bojovat intersekcionálně i v místech, kde hranice našich vlastních (druhových, etnických, genderových) těl končí. Dnes běžné získávání mléka skrze násilné umělé oplodňování krav a zneužívání jejich pohlavních orgánů je feministickou otázkou, stejně jako monokulturní plantáže a chemické znečišťování půdy, která nás živí. Who Is Afraid of Ideology? ve jménu ekofeminismu ukazuje, že žádný pokus o odstranění útlaku žen a genderově nekonformních osob nebude úspěšný bez osvobození nelidského světa. Namísto boje za nezávislost individuálních těl a dorovnání práv několika málo vyvolených žen k právům hrstky vládnoucích mužů vyzývá k radikálnímu přehodnocení toho, jak se vztahujeme k Zemi a ke všem, které Země zahrnuje, a volá po udržitelné vzájemné závislosti.
Jazyková redakcia: Dagmar Pilařová
Filmy Who is Afraid of Ideology? Part 3 a Part 4 môžete vidieť v Kunsthalle Bratislava do 14. februára 2024.
Obrázky:
Who is Afraid of Ideology? Part 3: Micro Resistances (r. Marwa Arsanios)
Poznámky:
[1] ARSANIOS, Marwa. Who’s Afraid of Ideology? Ecofeminist Practices Between Internationalism and Globalism. In: ed. AGUDIO, Elena. BOSCHEN, Marleen. SANDOVAL, Lorenzo. Agropoetics Reader. Berlin: The Institute for Endotic Research Press, 2020.
[2] SHIVA, Vandana. Who Really Feeds the World? The Failures of Agribusiness and the Promise of Agroecology. Berkeley, California: North Atlantic Books, 2016.
[3] SALLEH, Ariel. Ecofeminism as Politics: Nature, Marx, and the Postmodern. London: Zed Books, 2017.
[4] ARSANIOS, Marwa. Who’s Afraid of Ideology? Ecofeminist Practices Between Internationalism and Globalism. In: ed. AGUDIO, Elena. BOSCHEN, Marleen. SANDOVAL, Lorenzo. Agropoetics Reader. Berlin: The Institute for Endotic Research Press, 2020.
[5] GAARD Greta. Ecofeminism Women, Animals, Nature, Living Interconnections with Animals and Nature. Philadelphia: Temple University Press, 1993.
[6] SHIVA, Vandana. Who Really Feeds the World? The Failures of Agribusiness and the Promise of Agroecology. Berkeley, California: North Atlantic Books, 2016.
„Mou první ekologickou učitelkou byla moje matka. Moje matka mě naučila, že jako lidé máme v přírodě své místo, stejně jako stromy a ptáci. Mám právo existovat, jako všechny ostatní druhy ve stejném čase na stejném místě. Neubližuj zemi, ochraňuj ji. Nejez maso. Nezabíjej zvířata.“
Slova Pelshin, členky kurdského ženského partyzánského hnutí, uvádějí čtyřdílnou dokumentární sérii Who Is Afraid of Ideology? Její režisérkou je Marwa Arsanios, původem libanonská umělkyně a výzkumnice, která snímky natáčela mezi léty 2017 a 2022. Jednotlivé díly série Who Is Afraid of Ideology?, které jsou silně zakořeněné ve specifických lokálních společensko-politických problémech, spojuje zaměření na společenství organizované ekofeministickou optikou, skrze kterou zkoumají možnosti kolektivní akce v době eskalující klimatické krize. V sérii spolupracovala s komunitní ženskou vesnicí Jinwar (Rojava), skupinou původních obyvatelek Jižní Kolumbie (Tolima), se zmíněným partyzánským ženským hnutím v horách Kurdistánu a v posledním díle zasazeném do severního Libanonu zkoumala možnosti vztahů k půdě, které se nezakládají na vlastnění, ale na společném využívání.
Dílo Arsanios je spjaté s žitou praxí v komunitách a osciluje na hraně umělecké produkce a aktivismu. Umění využívá jako prostor k vytváření sítí mezi zúčastněnými stranami a zkoumá, jak může umělecká produkce sloužit k přerozdělení zdrojů z kulturního světa přímo k zapojeným komunitám – grant získaný na druhý díl série využila například na stavbu domu v ženské vesnici Jinwar.
Třetí díl s názvem Micro Resistances, na který se v textu zaměřím, zprostředkovává vhled do kolumbijské komunity „strážkyň semínek“. Původní farmářské komunity se společně organizují, aby ochránily semena lokálních rostlin a své vlastní komunity, na něž bezprostředně dopadají důsledky klimatické a potravinové krize, jako je nucené vysídlování, chemizace zemědělství, kontaminace vodních toků, sucho nebo monokulturní pěstování. Obyvatelky Tolimy mluví o strachu z nuceného vysídlení kvůli postupujícím výsadbám monokulturních plantáží cukrové třtiny a stavbám chovných rybích stanic za účelem exportu. Komunita bojuje proti rozrůstání monokulturních plantáží skrze obnovu a ochranu biodiverzity semen lokálních plodin. Péče o semena se stává radikálním vzdorem proti opresivnímu systému globálního agroextraktivismu, ale především je strategií pro přežití. Ochrana semen je aktem vědomí, že lidské životy jsou nevyhnutelně spjaty s životy nelidských entit. Dilar, členka kurdského hnutí, popisuje kolektivní organizovanou sebeobranu jako nutnou reakci na likvidaci původních komunit, přírody a na globální genderově podmíněné násilí.[1] Snaha o přežití kolumbijské komunity je zároveň hrozbou pro státní a korporátní mechanismy, které z vykořisťování půdy těží.
Dokument odhaluje neviditelné procesy globálního zemědělství hnaného snahou o jednoduchý zisk, dopady na původní obyvatelstvo, krajinu a reparativní práci zneviditelněných aktérek – ženských farmářek. Korporátní globální zemědělství se v dokumentu jeví jako prostor neokoloniálního násilí a vykořisťování. Film poskládaný z výpovědí několika žen je rámován tragickým příběhem Mariany, která byla za svou účast ve farmářském boji za svobodná semínka pronásledována polovojenskými jednotkami a poté zavražděna. „Mrtví mluví z půdy,“ cituje Arsanios přítelkyni Mariany, která našla její tělo.
V juxtapozici k dokumentárním snímkům, které pozorují místní krajinu a každodenní úkony, jako je krmení zvířat nebo výsadba plodin, jsou do Micro Resistances začleněny výtvarně stylizované záběry, na kterých se scénograficky podílela umělkyně Vinita Gante. Sledujeme živé obrazy mikroskopické krajiny mikrobů promítané na objektech připomínajících semínka a v pozadí slyšíme hlas Arsanios vyprávět o mrtvém těle. Tělo se v jejím vyprávění stává rozsáhlým ekosystémem, který je řízen sítí neviditelných procesů a vztahů. Existuje za viditelnými hranicemi kůže a zpochybňuje tak diskurz, jenž se soustředí na pevně ustanoveného autonomního jedince. Arsanios mluví o semínkách, bakteriích a procesech mezidruhové výměny, jež definují naše smrtelná, porézní těla. Rostliny, jež konzumujeme během života, se stávají prostředníkem mezi našimi útrobami a půdními bakteriemi. Rozkládající se tělo poté půdu sdílí se semínky a všemi dalšími pozemskými souputníky. Půda je neohraničeným tělem, ze kterého vycházíme, ke kterému jsme vázáni v průběhu lidského života i po něm. Půda je místo, skrze něž se naše těla budou vždy vztahovat ke světu.
Privatizaci a komodifikaci semínek a znemožnění jejich sdílení a uchovávání vidí přední ekofeministická myslitelka a aktivistka Vandana Shiva jako jednu z největších ran, které korporátní zemědělství během tzv. zelené revoluce způsobilo biodiverzitě krajiny, ženským rolnicím a původním farmářským komunitám globálního Jihu.[2] Péče o semínka, jejich šlechtění a výsadba byly tradičně prací rolnic, které agroekologickými principy ochraňovaly jejich genetickou rozmanitost a samoobnovitelnost. Semínka se při vstupu korporátních gigantů do globálně řízeného zemědělství stala polem neokolonialismu a tzv. biopirátství – přivlastňování znalostí a genetických zdrojů zemědělských a původních komunit jednotlivci nebo institucemi, jež usilují o výlučnou monopolní kontrolu.
Byly to převážně ženy, které po tisíce let udržovaly genetický základ plodin. „Kdo ve skutečnosti živí svět?“ Tato otázka prolíná celou knihou, v níž se Shiva zabývá proměnou postavení farmářek s nástupem industrializovaného korporátního zemědělství. „Ženy živí svět“ – ženy a dívky tvoří většinu osob pracujících v zemědělství, zní jedna z jejich odpovědí. Arsanios na roli žen v zemědělství upozornila také při příležitosti varšavského Bienále v roce 2019, v rámci kterého uspořádala sjezd ekofeministických farmářek ze Sýrie, Libanonu, Mexika, Indie, Polska, Dánska a Řecka.
Rolnice skrze své lokálně zakořeněné vědomosti dlouho šlechtily a domestikovaly plodiny. Členky kolumbijské komunity mluví o strategiích, jež jejich předkyně vyvíjely, aby udržely semínka živá i v létě, kdy je v oblasti drastický a kvůli klimatické krizi prohlubující se nedostatek vody. Původní plodiny, z nichž velkou část kvůli nástupu korporátního zemědělství komunity ztratily, byly šlechtěny právě s ohledem na nízkou spotřebu vody. Důležitou roli v tvorbě jejich zemědělských nástrojů hraje vědomí vyplývající z blízkého vztahu s místní krajinou a studium lokálních přírodních procesů. „Kde roste Chaparre,“ ukazuje Claudina, obyvatelka Tolimy, listy rostliny, „tam najdete vodu a tedy zlato.“
