PONTÓN
Autorstvo
Rubrika
Témy
Dátum
8. 2. 2024
Still from the film Who Is Afraid of Ideology? by Marwa Arsanios: grain on a plate

Who Is Afraid of Ideology?

Autorstvo
Dátum
8. 2. 2024
Still from the film Who Is Afraid of Ideology? by Marwa Arsanios: Tripod with camera in nature

„Mou první ekologickou učitelkou byla moje matka. Moje matka mě naučila, že jako lidé máme v přírodě své místo, stejně jako stromy a ptáci. Mám právo existovat, jako všechny ostatní druhy ve stejném čase na stejném místě. Neubližuj zemi, ochraňuj ji. Nejez maso. Nezabíjej zvířata.“

Slova Pelshin, členky kurdského ženského partyzánského hnutí, uvádějí čtyřdílnou dokumentární sérii Who Is Afraid of Ideology? Její režisérkou je Marwa Arsanios, původem libanonská umělkyně a výzkumnice, která snímky natáčela mezi léty 2017 a 2022. Jednotlivé díly série Who Is Afraid of Ideology?, které jsou silně zakořeněné ve specifických lokálních společensko-politických problémech, spojuje zaměření na společenství organizované ekofeministickou optikou, skrze kterou zkoumají možnosti kolektivní akce v době eskalující klimatické krize. V sérii spolupracovala s komunitní ženskou vesnicí Jinwar (Rojava), skupinou původních obyvatelek Jižní Kolumbie (Tolima), se zmíněným partyzánským ženským hnutím v horách Kurdistánu a v posledním díle zasazeném do severního Libanonu zkoumala možnosti vztahů k půdě, které se nezakládají na vlastnění, ale na společném využívání.

Dílo Arsanios je spjaté s žitou praxí v komunitách a osciluje na hraně umělecké produkce a aktivismu. Umění využívá jako prostor k vytváření sítí mezi zúčastněnými stranami a zkoumá, jak může umělecká produkce sloužit k přerozdělení zdrojů z kulturního světa přímo k zapojeným komunitám – grant získaný na druhý díl série využila například na stavbu domu v ženské vesnici Jinwar.

Třetí díl s názvem Micro Resistances, na který se v textu zaměřím, zprostředkovává vhled do kolumbijské komunity „strážkyň semínek“. Původní farmářské komunity se společně organizují, aby ochránily semena lokálních rostlin a své vlastní komunity, na něž bezprostředně dopadají důsledky klimatické a potravinové krize, jako je nucené vysídlování, chemizace zemědělství, kontaminace vodních toků, sucho nebo monokulturní pěstování. Obyvatelky Tolimy mluví o strachu z nuceného vysídlení kvůli postupujícím výsadbám monokulturních plantáží cukrové třtiny a stavbám chovných rybích stanic za účelem exportu. Komunita bojuje proti rozrůstání monokulturních plantáží skrze obnovu a ochranu biodiverzity semen lokálních plodin. Péče o semena se stává radikálním vzdorem proti opresivnímu systému globálního agroextraktivismu, ale především je strategií pro přežití. Ochrana semen je aktem vědomí, že lidské životy jsou nevyhnutelně spjaty s životy nelidských entit. Dilar, členka kurdského hnutí, popisuje kolektivní organizovanou sebeobranu jako nutnou reakci na likvidaci původních komunit, přírody a na globální genderově podmíněné násilí.[1] Snaha o přežití kolumbijské komunity je zároveň hrozbou pro státní a korporátní mechanismy, které z vykořisťování půdy těží.

Dokument odhaluje neviditelné procesy globálního zemědělství hnaného snahou o jednoduchý zisk, dopady na původní obyvatelstvo, krajinu a reparativní práci zneviditelněných aktérek – ženských farmářek. Korporátní globální zemědělství se v dokumentu jeví jako prostor neokoloniálního násilí a vykořisťování. Film poskládaný z výpovědí několika žen je rámován tragickým příběhem Mariany, která byla za svou účast ve farmářském boji za svobodná semínka pronásledována polovojenskými jednotkami a poté zavražděna. „Mrtví mluví z půdy,“ cituje Arsanios přítelkyni Mariany, která našla její tělo.

V juxtapozici k dokumentárním snímkům, které pozorují místní krajinu a každodenní úkony, jako je krmení zvířat nebo výsadba plodin, jsou do Micro Resistances začleněny výtvarně stylizované záběry, na kterých se scénograficky podílela umělkyně Vinita Gante. Sledujeme živé obrazy mikroskopické krajiny mikrobů promítané na objektech připomínajících semínka a v pozadí slyšíme hlas Arsanios vyprávět o mrtvém těle. Tělo se v jejím vyprávění stává rozsáhlým ekosystémem, který je řízen sítí neviditelných procesů a vztahů. Existuje za viditelnými hranicemi kůže a zpochybňuje tak diskurz, jenž se soustředí na pevně ustanoveného autonomního jedince. Arsanios mluví o semínkách, bakteriích a procesech mezidruhové výměny, jež definují naše smrtelná, porézní těla. Rostliny, jež konzumujeme během života, se stávají prostředníkem mezi našimi útrobami a půdními bakteriemi. Rozkládající se tělo poté půdu sdílí se semínky a všemi dalšími pozemskými souputníky. Půda je neohraničeným tělem, ze kterého vycházíme, ke kterému jsme vázáni v průběhu lidského života i po něm. Půda je místo, skrze něž se naše těla budou vždy vztahovat ke světu.

Privatizaci a komodifikaci semínek a znemožnění jejich sdílení a uchovávání vidí přední ekofeministická myslitelka a aktivistka Vandana Shiva jako jednu z největších ran, které korporátní zemědělství během tzv. zelené revoluce způsobilo biodiverzitě krajiny, ženským rolnicím a původním farmářským komunitám globálního Jihu.[2] Péče o semínka, jejich šlechtění a výsadba byly tradičně prací rolnic, které agroekologickými principy ochraňovaly jejich genetickou rozmanitost a samoobnovitelnost. Semínka se při vstupu korporátních gigantů do globálně řízeného zemědělství stala polem neokolonialismu a tzv. biopirátství – přivlastňování znalostí a genetických zdrojů zemědělských a původních komunit jednotlivci nebo institucemi, jež usilují o výlučnou monopolní kontrolu.

Byly to převážně ženy, které po tisíce let udržovaly genetický základ plodin. „Kdo ve skutečnosti živí svět?“ Tato otázka prolíná celou knihou, v níž se Shiva zabývá proměnou postavení farmářek s nástupem industrializovaného korporátního zemědělství. „Ženy živí svět“ – ženy a dívky tvoří většinu osob pracujících v zemědělství, zní jedna z jejich odpovědí. Arsanios na roli žen v zemědělství upozornila také při příležitosti varšavského Bienále v roce 2019, v rámci kterého uspořádala sjezd ekofeministických farmářek ze Sýrie, Libanonu, Mexika, Indie, Polska, Dánska a Řecka.

Rolnice skrze své lokálně zakořeněné vědomosti dlouho šlechtily a domestikovaly plodiny. Členky kolumbijské komunity mluví o strategiích, jež jejich předkyně vyvíjely, aby udržely semínka živá i v létě, kdy je v oblasti drastický a kvůli klimatické krizi prohlubující se nedostatek vody. Původní plodiny, z nichž velkou část kvůli nástupu korporátního zemědělství komunity ztratily, byly šlechtěny právě s ohledem na nízkou spotřebu vody. Důležitou roli v tvorbě jejich zemědělských nástrojů hraje vědomí vyplývající z blízkého vztahu s místní krajinou a studium lokálních přírodních procesů. „Kde roste Chaparre,“ ukazuje Claudina, obyvatelka Tolimy, listy rostliny, „tam najdete vodu a tedy zlato.“


Still from the film Who Is Afraid of Ideology? by Marwa Arsanios: Tripod with camera in nature
  • Klára Žantová je absolventkou fotografie na FAMU a študentkou výtvarného umenia, v súčasnosti na stáži na Akadémii výtvarných umení v Hamburgu. Zameriava sa primárne na feministické a queer perspektívy a ich uplatnenie vo vzťahu (ľudského) tela ku krajine a technológiám. Je spoluzakladateľkou a členkou iniciatívy Tábor solidarity a bola tiež členkou aktivistického združenia Ne!musíš to vydržet.

ISSN: 2989-3739
FacebookInstagram
© 2024 Inštitút Pontón
crossarrow-up