Už se neskrývám: s Rebeccou Salvadori o vizuálním mapování hudebních scén

Co vás jako filmařku vedlo k tomu, že jste začala úzce spolupracovat s experimentální hudební scénou?

Svou první kameru jsem dostala, když mi bylo osmnáct, a začala natáčet vše, co mě obklopovalo. Vyrostla jsem na venkově v Toskánsku, takže jsem v podstatě natáčela svou rodinu a přírodu. V Benátkách jsem studovala vizuální umění na univerzitě IUAV, pokračovala v experimentování s filmem a rozšiřovala svůj archiv momentů o portréty přátel. V roce 2007 jsem se přestěhovala do Berlína, kde jsem se do roku 2010 pohybovala v multidisciplinárním uměleckém prostředí. 

Během těchto let se mi potvrdilo silné propojení mezi uměním, hudbou a filmem. Pracovala jsem v dnes již uzavřeném berlínském klubu .HBC a dokumentovala všechny večírky, výstavy a akce. Na hudbě bylo něco, co nepotřebovalo jazyk; něco velmi fyzického na hudebním zážitku a jeho bezprostřednosti. Poskytovalo mi to prostor k lepšímu porozumění sobě samé. V zásadě mě zajímala existence v konkrétních prostředích a porozumění tomu, jak se v nich cítím – a prostředí, kde jsem se cítila pohodlněji, byla postavena na hudbě. Když jsem se přestěhovala do Londýna, kurátorovala jsem experimentální hudební večery, natáčela hudebnictvo a v zásadě s tím nikdy nepřestala.

The Rave Trilogy (2020), ale i vaše další díla těží z vašeho přiznaného osobního zapojení do jednotlivých hudebních scén, klubů či kolektivů, které lze intenzivně vidět a cítit. Když natáčíte, snažíte se od tohoto zapojení oddělit, nebo na něj vůbec nemyslíte?

Když jsem poprvé začala zkoumat, jak existovat v různých prostředích, cítila jsem vnější tlak na to, být objektivní, distancovat se od osobního. Snažím se o vytvoření různých souběžných vláken významů a momentů, které jsou v dialogu se mnou samou, v dialogu s představou o světě a o prostředí. Nemám žádné jednoznačné odpovědi. Otevírám ale mnoho možných interpretací a baví mě vytvářet komplexity a tiše zapojovat rozdílné diváctvo, které může mít různé vizuální reference a vnímat filmy z odlišných úhlů. A při budování téhle komplexity ráda vycházím z toho, jak se cítím.

Přesto většina diváctva při sledování záznamu nezažije ten samý pocit, jaký zažíváte vy při návštěvě klubu nebo koncertu. Máte při natáčení tuto skutečnost na paměti, nebo se nějakým způsobem snažíte zachytit a zrekonstruovat svůj konkrétní zážitek?

Řekla bych, že mám cit pro sebe sama i pro publikum. Ale není to tak jednoznačné, je to spíš jako vaření: mám představu o tom, co se může stát, když přidám tu či onu ingredienci, ale snažím se o tom tolik nepřemýšlet. Filmy jsou hodně senzorické, často se jimi nechávám vést a odpovídám na to, co v daném momentě potřebuji.

Když jste v klubu, v určitém okamžiku se trochu ztratíte, vaši přátelé zmizejí a jste sami pod reproduktory. Následně možná pocítíte momenty sebereflexe, kdy se ptáte sami sebe: Co tady ještě dělám? Proč jsem sem vůbec šla? A pak potkáte přítele, který vám vypráví o něčem úplně nesouvisejícím, a najednou jste v úplně jiném stavu mysli. Tento druh souhry mezi osobními a kolektivními zkušenostmi a to, jak je možné se s těmito druhy setkání ztotožnit na více úrovních – a zkoumat to přes vytváření otevřených narativů –, mě fascinují.

Ale samozřejmě také nechávám filmy, aby mi něco sdělovaly. Messengers je velmi komplikovaný projekt, který mě učí, jak dysfunkční může být můj vztah ke struktuře. Debata o struktuře v kinematografii je kuriózní…

Messengers je velmi osobní, intimní, a přesto jaksi komunitní zážitek, protože diváctvo v něm hraje významnou roli. Odkud se vzal nápad na Messengers?

Vytvořila jsem rozsáhlý archiv rozhovorů zabývajících se hudební kompozicí, existenciálními otázkami souvisejícími s hudbou a uměním a jejich souvislostmi s městským kontextem. Toužila jsem natočit film, který by byl jako série epizod. Každá by pojednávala o různých způsobech existence v hudbě – ne v odlišných žánrech, ale spíše existence spojené s druhem rozhovorů a rituálů, které ji obklopují.

Film The Sun Has No Shadow (2022) byl zamýšlen jako první kapitola a Messengers jako druhá. Zatímco The Sun Has No Shadow zkoumal rituály spojené s klubovou kulturou, Messengers se zabývá pomíjivou povahou participace – kde my a naše experimenty existujeme v daném okamžiku – a tím, jak jsou tyto chvíle propleteny s biografiemi zapojených hudebníků a hudebnic. Pro mě jsou tyto filmy – tyto kapitoly – jako milostné dopisy lidem, kteří se se mnou podělili o své znalosti, zkušenosti a vše, co je formovalo.

Nakonec se stalo, že film The Sun Has No Shadow se stal zcela autonomním projektem a začal existovat vedle mého dalšího filmu TRESOR TAPES (2022) v rámci jiného dialogu. Zatímco Messengers se stal mnohem více metaprojektem, který existuje především v podobě živé performance.

V Messengers zazněla jedna konkrétní věta: „Je opravdu důležité zažívat chvíle nudy, aby člověk neztratil sám sebe.“ To ve mně zarezonovalo, protože jsem nedávno četl dojemnou osobní esej o hluku a zvukové přetíženosti. Jak vnímáte své chvíle nudy?

Cítím se velmi sevřeně, intenzivně si uvědomuji, jak rychle se mé myšlenky promítají do filmu. Jakmile mě něco napadne, okamžitě se to stává filmem, součástí díla. Vím, že potřebuji nudu, ticho a čas, aby se věci usadily – ale cítím se, jako bych si to ani nemohla dovolit. Je tu neustálé napětí, frustrace z přestimulování, ale vzhledem k tomu, jak pracuji, se všechno, co cítím nebo myslím, nevyhnutelně stává součástí filmu.

Vzhledem k tomu, že Messengers je neustále se vyvíjející film, cítíte se nějak omezena časovou kapsulací filmového média?

Ne. Pro mě jsou filmy trochu jako psaní, a cítím se v tom svobodná. Největším omezením je moje vlastní hlava. Je to forma, která sama sebe vyslýchá a snaží se pochopit, čím vlastně je.

Své projekty často realizujete na základě zakázek neboli commissions. Můžete nám přiblížit, jak funguje kultura zakázkových projektů, jaké jsou její výhody a nevýhody?

Opravdu pozoruhodné je, že lidé, kteří se zajímají o vaši práci, přicházejí s vlastními nápady a přáními. Mám ráda rozhovory o očekáváních, limitech, způsobech řešení… Každá zakázka je jiná a můžete jasně vyjádřit, co můžete nabídnout a co ne. Poznáváte limity osoby, která zadává požadavek, a zároveň se konfrontujete se svými vlastními. Stává se to opravdovou konverzací. Pro mě je zakázka přesně tím: dialogem mezi dvěma lidmi.

Návštěvnictvo letošního Lunchmeat Festivalu mělo možnost vidět vaši nejnovější práci A Forbidden Distance, jejímiž spoluautory jsou kromě vás Saint Abdullah a Eomac a která mapuje vliv rodiny a kulturního dědictví prvně jmenovaného dua. Tato práce bude mít slovenskou premiéru na festivalu NEXT 28. listopadu. Jak k této spolupráci došlo?

Spolupráce vznikla díky Times, nezávislému hnutí pro elektronickou scénu. Mají zajímavý formát: vyhledávají hudebnictvo a umělectvo, kterým by spolupráce mohla sednout, a zadávají jim nové práce/vystoupení, která pak putují po různých festivalech. Jedná se v podstatě o společnou zakázku Times a skupiny partnerských festivalů. Oslovili nás Times a festival Berlin Atonal, se kterým jsem v minulosti několikrát spolupracovala. Byla jsem upřímná ohledně svého uměleckého procesu – obvykle pracuji s přáteli nebo lidmi, které dobře znám. Zpočátku jsem se tedy cítila trochu nejistá myšlenkou, že budu spolupracovat s někým cizím. Ale nemohla jsem mít větší štěstí: s duem Saint Abdullah a Eomacem jsme si okamžitě padli do oka. Proces tvorby díla se stal procesem vzájemného poznávání. Mohammed (polovina dua Saint Abdullah) a Ian (McDonnell alias Eomac) byli otevření ohledně toho, jak vnímají život a sami sebe. Během celého procesu navíc projevovali neuvěřitelnou zranitelnost, což spolupráci ještě více obohatilo.

Z této spolupráce jsem se hodně naučila a velmi se těším na turné, kde budu moci dílo lépe pochopit a sdílet ho s širším publikem. Měli jsme schůzky a povídali jsme si. Mohammed měl velmi osobní záběry, jeho matka chtěla být válečnou reportérkou, a když mu bylo devět, emigrovala rodina z Íránu do Kanady. Migrantské rodiny mezi sebou sdílely kameru a posílaly záběry zpět do Íránu, aby ukázaly svůj život na Západě. A ona nashromáždila všechny tyto neuvěřitelné záběry. Mohammed mi vyprávěl příběhy, které se za nimi skrývají, a byl přitom dojatý. Když jsem všechny tyto materiály zpracovávala, přemýšlela jsem také o své a Eomacově biografii. Tyto vzájemně propletené biografie a touha navzájem si porozumět v rámci společného procesu činí tuto práci výjimečnou. Mám také pocit, že se s ní propojilo hodně lidí z publika.

A Forbidden Distance se dotýká také střetu SWANA a západní identity. Přistupujete ke své práci jako k politické?

Často myslím na slova Jonase Mekase, který řekl, že není nic úžasnějšího než člověk rozbalující dárek, který mu někdo dal – čímž zdůrazňuje krásu očekávání, že člověk bude poznán, viděn. To je druh citlivosti, který je mi velmi blízký, ale to neznamená, že si dílo není vědomo svých účinků. Snažím se vytvářet díla, která otevírají prostor pro možnosti interpretace, a doufám, že nejsou vnímána pouze jako další sebestředná romantizovaná biografie. Měla jsem velké štěstí, že naším společným cílem s Mohammedem a Ianem bylo vytvořit dílo, které otevírá konverzaci.

Otevírání prostoru pro střet struktur v jakékoli podobě mi připadá docela radikální.

Ano, jde o to, otevřít prostor. A v tom prostoru může každý existovat a zkoumat, jak se cítí. To si přeji také pro sebe: sdílet takový prostor s někým jiným, skutečně se vzájemně nalézt.

V The Sun Has No Shadow se vás někdo ptá, jestli se schováváte za kamerou. Zajímalo by mě, jestli po letech dokážete odpovědět, zda býváte ráda, že se za ni můžete schovat.

Teď to vnímám jinak. Je to jako zamilovat se a zase odmilovat. Není to racionální – někdy chcete někoho milovat, ale vaše tělo vám říká, že už ho nemilujete. Stejně tak to cítím i ve vztahu k tomu, být za kamerou a před kamerou. Dřív jsem se za ní schovávala, abych mohla existovat v určitých prostředích. Ale po filmu The Sun Has No Shadow a během práce na Messengers se to změnilo. Už se neskrývám. Ale stále si pamatuji, jak uklidňující bylo se za kamerou schovávat, a někdy to záměrně dělám. V novém prostředí možná zapnu kameru a budu se cítit uklidněná – s vědomím, že moje role člověka s kamerou je dostačující a nemusím být ničím jiným.

Jazyková redakcia: Dagmar Pilařová

Obrázky:

[1] A Forbidden Distance (r. Rebecca Salvadori)

[2, 4] Sun Has No Shadow (r. Rebecca Salvadori)

[3] Rebecca Salvadori (Henerico Rossi)

[5] A Forbidden Distance (r. Rebecca Salvadori)